Poetické studio Městského divadla Varnsdorf pozvalo veřejnost k velkopátečnímu čtení na Křížové cestě v Jiřetíně pod Jedlovou poprvé v roce 2007. Nápad se zrodil v hlavě tehdejšího ředitele divadla Martina Louky. Podstata celé akce spočívala v jakési básnické pouti křížovou cestou, kdy u každého zastavení se měla přečíst báseň na dané téma, zapálit svíčka a tak vždy na okamžik spočinout v zamyšlení nad odkazem Ježíšovým. Louka přizval k realizaci akce svého kolegu – spoluzakladatele a dlouholetého...
Jmenuji se Jiří Petrnoušek je mi 37let, bydlím ve Šluknově, a co se týká malování, jsem amatér, je to „jen“ můj koníček. Křížovou cestu jsem maloval mezi roky 1995-97. Měl jsem naprostou tvůrčí svobodu, jen jsem se musel alespoň trochu přidržovat obsahu křížové cesty tj. 14 zastavení, jejichž téma je dáno. Snažil jsem se o pojetí moderní, nezvyklé a originální. Původní nápad byl ten, že by se mohlo jednat o jakési „plakáty“, proto je většina tváří obráceno k divákovi, proto ty nápisy. Téměř v každém obraze je...
Cyklus básní Milana Hrabala Cestou bolesti a víry byl poprvé vydán tiskem v roce 2010 v almanachu Kruhu autorů Liberecka Kalmanach 2010/2011. Jako ilustrace byly použity čtyři části z cyklu Křížové cesty Vladimíra Komárka. Na sklonku téhož roku vyšel Hrabalův cyklus v samostatné knižní publikaci pod stejným názvem a s doprovodem barevného cyklu Jiřího Petrnouška v pražském nakladatelství Romana Poláka Printia. Pro vznik prvních překladů bylo důležité setkání básníků na mezinárodním festivalu ve...
Pod tímto titulem se na Velký pátek (22. dubna) uskutečnilo již páté básnické putování na Křížovou horu u Jiřetína pod Jedlovou. Téměř půlstovce posluchačů představili Martin Louka (duchovní otec projektu) a autor básní Milan Hrabal (pod hlavičkou varnsdorfských Doteků) - zbrusu nové knižní vydání stejnojmenného básnického cyklu, napsaného právě pro tuto příležitost...
„Já nejsem vinen krví toho člověka,
je to vaše věc.“
Pilát Pontský podle sv. Matouše, 27, 24
A tehdy
převlékán ze svého lidství
do nachu
a koruny z trní
stal se králem utrpení
Ne my jsme se neposmívali
naše sliny neposkvrnily
královský šat
náš bič nedopadl na jeho tělo
nebyla to naše hůl
která duněla o jeho lebku
říkáme dnes
Stromy ve větru kývají –
Ano? Ne?
Barabáš v nás se krčí
s Jidášem se drží za ruku
Je to NAŠE věc
nebýt budoucím Pilátům
tupým davem
Ježíš zatím stojí
před ním setnina v zbroji –
pohlédněte na ty tváře
není-li některá z nich naše
tak jako je naší bolest v očích
vyvoleného na smrt
Po bičování a korunování trním
Ježíš bere na ramena kříž
Já jsem ten vyvolený
já jsem to prokletí
jež léta vzdorovalo větru
a pilo deště z božích nebes
Když do mne ťali poprvé
prosil jsem chladné ostří
slzy jsem posílal
surovým rukám místo slov
bránil se
mlčky marně
jak už je údělem
stromů v rukou člověka
Spílal jsem sudičkám
že nepřiřkly mé smrti
osud kolébky
Už nespílám –
teď jiné ruce berou
mé zmrzačené tělo
a pokládají na své
Tak jdeme spolu
člověk a já
vstříc hřebům budoucnosti
Já – symbol utrpení
on – poutník na věčnost
Já jsem ten vyvolený
jehož se dotýkají ruce
plné naděje
zoufalé ale pevné
Já jsem ten
který svou vinu
odmítá
Slyšíte?
Jsem jenom strom
co umřel pro slávu Boží!
Ježíš poprvé klesá pod tíhou kříže
Ty kdo jsi mě zapřel
budeš vyvolán jménem
jako já
s nemnohými zůstaneš v paměti
Až postaví kapličku
v místě kde jsem klesl tělem
odevzdám svou i tvou slabost
věkům
Dupot vojenských bot
ovládne tvůj smích
memento pro malověrné
Ale zlo nezvítězí
Je-li mrtvé dřevo schopno lítosti
jak by ne člověk
Zpíval bych
volal bych:
Ještě jsem živ!
Slunce cejchuje nebe stejně
jako mé uprášené nohy
Ještě jsem obdarován
i když hodina pozemské smrti
nadešla
Vzpomeňte na můj první křik
na hvězdu jež slétla ho
utišit
jako sníh tiší
kroky neúprosného času
Vzpomeňte a nebojte
vstanu a půjdu dál
navzdory touze letět
nad vodami
jež barví se krví
kterou se chystáte malovat obraz
mého utrpení
Počkejte prosím
už jdu
Dokud dýchám
ještě jsem člověk
s nadějí
Ježíš potkává Marii
Venkovský kostelík s červenou střechou
kdesi v dalekých Čechách
Tam táta řekl:
Nezapomeň na můj hrob
A myslel úpěnlivě na včasnou smrt
Na co myslela Marie
mezi ženami šťastnými
že to není jejich syn
Na porodní bolesti?
Na první přiložení k prsu?
Na mléko když tence opouštělo její tělo?
Na kolébku na loučení na bezmoc
milující matky
když syn opouští dům?
Už nikdy nedotknout se
nikdy nepolíbit
neusnout rozkoší
že život darovala právě ona
A syn?
Možná by rád zpátky
Do lůna kde bylo všechno snadné
a radostné
Co zahlédl když zvedl zrak
a na chvíli spočinul
v pohledu jenž konejšil?
Když matka šeptala:
Viď že jsi neviděl můj smutek
že Bůh mi tě zase bere?
Kdybych věděla jak skončíš
nemilovala bych ho
Ale teď – co teď
když jsi
a brzy nebudeš?
Na cestu mohu ti dát
už jen dech a
víru
Vojáci nařizují Šimonovi Kyrenejskému,
aby Ježíšovi pomohl nést kříž
Golgota je blízko
A přece musím prosit o pomoc
když čelo rosí hořký pot
a na žízeň pít mám s vínem
jejich žluč
Proč se ho ptát na jméno
když moje paměť brzy vyhasne?
Nechtěl a přece nese se mnou břímě
a mezi zuby drtí: Jsem Šimon
Co když ho vezmou místo mě?
Čím je vinen
že by měl sdílet
to co já?
Vždyť šel jen kolem
netušil že vchází do dějin
pokud ovšem na mne někdo kdy vzpomene
On jistě
co bude živ
i mnozí diváci
než jejich smrt je se mnou sblíží
než pochopí
že měli naslouchat
mně a ne práskání biče
Neboť vyhnout se cizímu osudu
neznamená ujít svému
Šimone děkuji
Dál musím sám
Veronika otírá Ježíšovi krev a pot rouškou,
na níž zůstává otištěn jeho obličej
Kdo je ta dívka?
Co může chtít?
Je pozdě na soucit drahá
Nemohl bych tě milovat
jinak než ostatní lidi
jsi příliš křehká
a mně není souzeno
stárnout se svými dětmi
těšit se na vnoučata
když dech mi krátí
cesta na Golgotu
Dívka ho neslyší
a snímá roušku
Proud rozpuštěných vlasů
jako noc panny
rozlévá se v temných proudech
Je útěšlivý dotek plátna
a hebkých dlaní
když krev a pot opouští
Ježíšovu tvář
a vpíjí se do vláken
Je mu jak by už teď
snímala posmrtnou masku
jako by malovala jeho obraz
a místo rtů
mu nastavila paměť
Řekl bych:
Do smrti na tebe budu myslet
ale znělo by to spíš:
Brzy zapomenu
pokud není
co Bůh sliboval
Ty pochybuješ Ježíši!?
ptala by se
Ne Ne!
Jen pohled do tvých očí
na chvíli oslnil cestu
přede mnou
Ježíš podruhé klesá
pod tíhou kříže
Když jsem večeřel s druhy
tušil jsem že nadcházejí těžké chvíle
že chléb a víno
se promění na tělo a krev
už naposled –
tohle je ale příliš můj Bože!
Když jsem se modlil
v tichu Getsemane
když políbil mě Jidáš
a vojáci pozvedli na mne zbraně
věděl jsem že proroctví se naplňuje
teď ale zdá se mi
že neunesu dál už svoje břímě
můj Bože
Proč klesám do prachu
když cesta vede dál?
Mám snad ještě naposledy ochutnat
dar země?
Cožpak už víc tady pro mne nemáš
Otče?
Ach odpusť
že se ptám jako bych nevěděl
Ale ty přece víš
že stále ještě jsem
člověkem
tak nemlč už a poraď
jak uchopit mám kříž
aby mne nerozdrtil dřív
než dojdu
na konec
„…děje-li se to se zeleným stromem,
co se stane se suchým?“ sv. Lukáš 23, 31
Marie se mýlila
když myslela že ostatním matkám
je lhostejná smrt jejího syna
Jeruzalémské ženy oplakávaly osud nevinného
protože netušily že to není konec ale začátek
Ježíš naposledy jako člověk k nim promluvil
aby zmírnil jejich žal a přesvědčil je že jeho utrpení neskončí
zánikem ale spasením:
Vidím pouště
a deštné pralesy
a vidím nekonečný sníh
lidé bez viny v těch krajích
jdou na smrt vinou nových farizejů
vzývajících kříž s mou tváří
Tam plačte
ať řeky slz odplaví viny
zlolajných proroků
co špiní moje jméno
tam šetřete slzy z dneška –
bude jich třeba pro příští věky
proti zbraním
které už teď kovají kováři všech zemí
kterým už teď žehnají
chamtiví žháři mého jména
bude jich třeba
pro matky vražděných
i vraždících –
potoky řeky slaná moře slz
pro záchranu mých věrných
Vidím pouště
a deštné pralesy
vidím nekonečný sníh
a v něm své stopy poskvrněné krví
těch lidí vzdálených
Pro ně ušetřete slzy
Dnes prolít všechny
byl by hřích
Ježíš padá na zem potřetí
Kdo vykřikl ta slova
budiž požehnán
Když člověk poháněný osudem
se vzpouzí a chce jít jinam
vždy objeví se kámen
který promluví
Ježíš se nevzpouzí
jen ztrácí sílu
Krvavé otlaky na ramenou
se víckrát nezahojí
proto tak krutě bolí
tak krutě aby i slepí prohlédli
aby i hluší slyšeli
zoufalé volání: Věřte mi!
Jsem nevinen!
Co jsem říkal je pravda
A Bůh je se mnou
přestože se vám zdá
že jsem sám
Bůh Otec – přísný
ale spravedlivý –
pokud mě nechal padnout
dá mi také vstát
Neboť není horší sudby
než zůstat v půli cesty
Neboť není horší
než zanechat po sobě
nemohoucnost a zoufalství
Neboť cesta není cíl
ale prostředek
Ale je pak cílem smrt?
Ne
Jen symbolem
mementem pro malověrné
A pozváním pro všechny
kdo rozumějí
kdo rozumět chtějí
vzkazu tak hlasitému
jako je má bolest
Ježíš je vysvlečen z roucha
Již podruhé v tom dni být obnažen
ne k zrození
ne k lásce
Přihlížet hře o trofej
svého šatu jak o poklad
Jen o kříž nikdo nestojí
ten jediný mu zůstane
s trním a bolestí
Ne nadlouho –
brzy nezbude mu nic
Tak tedy ven z roucha
a vzhůru! Ach proč jen cesta
do nebes musí vést právě Kalvárií?
Což nejsou jiné?
Modlí se ale klid mu nedopřejí
S pokřikem pozdvihují dřevo
Strom znovu stojí
zohavený ale pevný
Jako kdysi
Obdivuje jejich sílu
obratnost s níž svaly rozehrají
Škoda že nelze s nimi smlouvat
O čem?
Už nelze vrátit zpět
co se stalo
a z lebky hory je jen cesta vzhůru
Slyší cinkot
Nejsou to zvonky nebeské
To hřeby přou se spolu
kdo z nich bude první
Vinen?
Jak by mohl být obviňován kov?
A z čeho?
Ježíše ukřižovali a nad jeho hlavu dali nápis
o jeho provinění: „To je Ježíš, král Židů.“
Jeden hřeb za druhým
pronikal do masa a kostí
strom-kříž se chvěl pod údery
jak by byl přibíjen ne Ježíš k němu
ale on k Ježíšovi
Tělo se otevíralo ranám
Obzory se zavíraly
semkly se hory se zemí
vydechla moře
a vítr utichl
Slunce se zachvělo
a s ním nebe hluboké
jak nikdy předtím
Syn Boží a matky pozemské
to zpozoroval v mlhách
jež mu do očí vstoupily
s obrazem rodičů
s obrazem věrných
kteří nebyli tu s ním
a nikdo kdo by podal vodu
se slovem útěchy
pro toho jenž odchází
Kdo prošel kolem
jen hanu a úsměšky vmetal mu do tváře:
Jiné zachránil
sám sebe nedokáže
Jsi-li král izraelský
sestup z kříže
Jsi-li syn boží
sestup z kříže
Sestup a uvěříme
A zasedli k obědu
s nezřízenou chutí
V tom čase slunce zavřelo oči
A soumrak padl na celou zemi
V poledne padla tma na celou zemi
a Ježíš hlasem
jakým ztraceni voláme na otce
volal Boha:
Proč jsi mne opustil?
Ptal se
a nikdo neslyšel odpověď
nikdo z těch co stáli kolem –
ani ten který podal houbu s octem
ani ti kteří mu v tom zabránili
ani Marie z Magdaly
ani matka Jakubova a Josefova
ani matka synů Zebedeových
ani potulný pes
Nebe mlčelo
a tma proudila kolem
a zmrzačený kmen stromu se chvěl:
z ran mu tekla lidská krev
a hvězdy na nebi plakaly
a ženy na zemi plakaly
na hoře Golgotě
na Kalvárii
na lebce netvora
On volal Eliáše!
Uvidíme zda ho zachrání!
Tak volali a rouhali se
Ale Ježíš stál jako by kříže nebylo
a křičel znovu naposledy
bez ozvěny
Smrt podala mu ruku
Chrámová opona se roztrhla vedví
Země se otřásla otevřela hroby
a vzkříšení svatí vstoupili do města
zjevit se věrným
Stráž pod kříži poklekla
a po slovech „Byl to Boží syn“
se tma rozestoupila
Mnozí si přáli nebýt:
i Jidáš
se svým polibkem zrady
i Pilát
Já nejsem vinen krví toho člověka
i setník který velel stráži
Byl to opravdu Boží syn
i hřeby vytažené z ran
Jak mohl by být obviňován kov?
A z čeho? Z Boží vůle?
i dřevo posvěcené Ježíšovou krví
Já jsem ten vyvolený
jehož se dotýkaly ruce
Já jsem ten
který cítil lidskou krev
Strom jenž umřel pro slávu boží
Pamatujte si mne
a nezapomenete ani Ježíše
s nímž umřel jsem dnes podruhé
Jenže nebýt je snadné
přestože truchlivé
Přes nebytí nevede žádná cesta
natož k nebi
Nebýt znamená nesmět věřit
Děkujme tedy hřebům
kříži i setníkovi
že pro nás vykonali Boží vůli
neboť taková byla:
aby byli tehdy a tam
A my tady a teď
Josef Arimatský poklekl před Pilátem
1.
Alespoň o tělo prosím
když duše odešla
S něhou téměř mateřskou
pak Ježíše zavinul do plátna
a rozdělil se s ním o svůj hrob
Když kámen ukryl tělo
ženy poklekly
večer sevřel kraj do ticha
a noc padla jak smuteční roucho
Ráno se otevřelo k novému životu:
odvalen kámen
bolest
pochyby
Obzory se rozestoupily
moře se nadechla
a slunce vystoupilo výš
nad prázdný hrob
Jen lidé nechápali
kde je tělo
a o duši sotva tušili
Mnozí věřili
mnozí – byť v jeho přízni
odmítali jen pomyslet
že Bůh přijal zločince
do svého království
2.
V tom čase bez křídel a kotev
se dva z apoštolů vydali do vsi Emaus
a potkávali pocestné
Jeden z nich pravil:
Teprve při lámání chleba poznáte
co patří životu co smrti
a kam se hrob propadá
je-li zapomněním